EVROPSKÁ UNIE
byznysmenů a byrokratů
(ke stažení jako rtf)

"Evropská unie je společenstvím, ve kterém s vyloučením veřejnosti rozhoduje dvanáct tisíc byrokratů ovlivňovaných pěti tisíci průmyslovými lobbisty."

André Gorz - sociolog
 

Po druhé světové válce začaly v Evropě vznikat organizace pro hospodářskou spolupráci - například Evropské společenství uhlí a oceli (1951), Evropské hospodářské společenství (EHS - 1957) či Evropské společenství pro atomovou energii (1957). Tyto instituce se později staly základem pro vytvoření Evropských společenství, po Maastrichtu přeměněných v Evropskou Unii. Motivem úzké evropské spolupráce byly (kromě předpokládané politické stability) především ekonomické zájmy. Tento fakt jasně dokumentují i poslední velké projekty v rámci EU - "Jednotný vnitřní trh", "Transevropské sítě (TENs)" a "Hospodářská a monetární unie (EMU)", které byly prosazeny především díky zájmům evropských korporací a vznikly právě z jejich podnětu. Další formy spolupráce se začaly objevovat v oblastech jako je bezpečnost, soudnictví, či zjednodušení celního systému - schengenské dohody a smlouva Europol. Sociální otázky typu chudoby a masové nezaměstnanosti nebo problematika životního prostředí jsou až na konci priorit politických jednání.

Anarchisté na nelegitimní fungování různých mocenských struktur (včetně těch nadnárodních) upozorňují již více než sto let. V EU se "krize legitimity moci" (úžeji nazývaná "demokratickým deficitem") projevuje snad nejvýrazněji v opravdovém panování euroúředníka - byrokrata. V EU totiž přijímá absolutní většinu právních předpisů Rada Evropské unie, která se skládá z nevolených úředníků - ministrů vlád členských států, případně jejich zástupců. Jednání Rady jsou navíc pro veřejnost uzavřená. Poslanci Evropského parlamentu, volení přímo občany, mají ve srovnání s Radou či Komisí jen nepatrné pravomoce (navíc jsou i oni mnohdy "ovlivněni" dárky či nabídkami na výhodné posty od vlivných společností). Za jejich prohry připomeňme např. léto roku 1996, kdy poslanci definitivně vzdali svůj zápas za prosazení "zelenějších požadavků" při realizaci projektu Transevropské dálniční sítě.

Při bližším pohledu na strukturu moci v rámci EU je jasné, že legitimita rozhodnutí úředníků není dána zdola občany, ale nadiktována zájmy lobbujících korporací. Veřejnost je zde vyloučena i při přijímání tak závažných dokumentů, jakými byly např. schengenské dohody. Ty vedly k úplnému zrušení kontrol osob na společných vnitřních hranicích, čímž (a to byl hlavní cíl) podstatně usnadnily pohyb zboží, sjednotily policejní spolupráci, výrazně zpřísnily ostrahu vnějších hranic "Shengenlandu" a kontrolu osobních dat cizinců, atd. I zde byla veřejnost vyloučena z jakýchkoli diskusí, přestože se jednalo o rozhodování o základních právech a svobodách občanů.

Evropská unie zkrátka nebyla a není demokratickou institucí. To je ostatně patrné i ze skutečnosti, že dle unijního práva členský stát nesmí z Evropské unie vystoupit, takže se jedná o spojenectví na věčné časy.

Neuvěřitelná a stále narůstající centralizace a byrokracie, propojení politických a ekonomických zájmů, totální neprůhlednost celého systému rozhodování, obrovské množství nekontrolovatelných lobbistů, nemožnost zbavit "zástupce lidu" funkce během mandátu..... to vše již ze své podstaty vylučuje jakoukoli efektivní kontrolu občany.

Nedemokratičnost a "obchodní charakter" EU jsou způsobeny především tím, že je Unie, stejně jako jiné mocenské bloky ve světě (MMF, SB, WTO, atd.), postavena na neoliberálních principech volného trhu a až fanaticky hájí politiku globalizace kapitalismu.

Kulatý stůl byznysu

V rámci Evropské unie působí tisíce lobbistů, kteří zastupují jednotlivé společnosti, národní organizace nebo průmyslová odvětví. Jejich cíl je většinou téměř shodný - umožnit fungování volného trhu, který nebude v rámci Unie ničím omezován (hranicemi, cly, odlišnýni měnami, sociálními či ekologickými restrikcemi) a to především prosazením deregulace a liberalizace v jednotlivých odvětvích - dopravě, telekomunikacích, energetice...

UNICE (Unie podnikatelů Evropských společenství), TABD (Transatlantický obchodní dialog), EuropaBio (biotechnologická lobby), UEAPME (Evropská unie malých a středních podniků) - to jsou jen některé ze skupin v pozadí, které, ač nejsou na veřejnosti příliš známé, rozhodujícím způsobem ovlivňují chod EU. Králem bruselských lobbistů je však bezesporu Evropský kulatý stůl průmyslníků (ERT).

Evropský kulatý stůl průmyslníků, založený v roce 1983, tvoří 45 "kapitánů průmyslu" z největších evropských nadnárodních korporací. Zastoupeny jsou zde takové společnosti jako Nestlé, Philips, Siemens, Total, Danone, Nokia či Renault. ERT se nesoustředí na drobné lobbování u bruselských institucí, ale na prosazení obřích investičních záměrů, které mu otevřou cestu k volnému obchodování napříč Unií. ERT byl od svého vzniku nadšeně podporován především Evropskou komisí, jmenovitě hlavně tehdejším komisařem pro oblast financí Francois Xavierem a předsedou Komise Jacques Delorsem. Díky svým úzkým kontaktům s evropskými politiky hrál ERT klíčovou roli v mnoha projektech EU.

V letech osmdesátých to bylo prosazení "Vnitřního trhu" (volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu), který nadnárodním korporacím zajistil po své realizaci v r. 1992 většinu toho, co potřebovaly k dalšímu zvýšení svých zisků a svého vlivu. Po tomto prvním výrazném úspěchu se ERT soustředil na novou prioritu - proměnu evropské dopravní infrastruktury. V roce 1991 tak představuje Evropská komise svůj dopravní plán, tzv. TENs (Transevropské sítě), který byl v podstatě celý navržen zástupci ERT - ještě v témže roce byl tento projekt, který zahrnuje např. výstavbu 12 000 km nových dálnic, včleněn do Maastrichtské smlouvy.

Již v roce 1985 představitelé ERT prohlašují, že "Vnitřní trh" musí být doplněn jednotnou evropskou měnou. Následně vzniká (za výrazné pomoci další lobbistické skupiny AMUE - Asociace pro evropskou měnovou unii - tvořené pěti nadnárodními společnostmi) v EU oficiální projekt "Evropské měnové unie", který odstranil na jinak homogenním trhu jedinou zbývající bariéru - kolísání směnných kursů národních měn členských států. Spolupráce mezi ERT a orgány Unie byla i nadále tak dobrá, že Jacques Delors dokonce v roce 1993 na tiskové konferenci k vydání nové Bílé knihy veřejně poděkoval zástupcům ERT za jejich pomoc při přípravě této zprávy.

Dalším úspěchem se pro ERT stalo prosazení "benchmarkingu" (srovnávání podle neoliberálního pohledu na úspěch) jako strategie EU. Netřeba se divit, že v loňském roce zavedená jednotná měna euro nejvíce vyhovuje právě nadnárodním korporacím, které její vznik iniciovaly a kterým její zavedení umožní zaplavit celý trh EU - tedy 340 000 000 konzumentů - vlastními produkty. Od počátku roku 1999 tak např. Fiat účtuje ve všech svých pobočkách jen v euru. Firma Mercedes zase oznámila všem dodavatelům, že pokud budou chtít nadále pokračovat ve spolupráci i po 1. lednu, musejí používat euro. Nadnárodní kapitál byl zase jednou nejrychlejší.

Sociální práva - na okraji zájmu

Celý model EU je postaven na existenci "svobodného" podnikání, což s sebou nese mnohé negativní důsledky v sociální oblasti. Asi nejviditejnějším sociálním problémem v Unii je nezaměstnanost; počet lidí bez práce se zde odhaduje na 19 až 20 milionů; lokální nezaměstnanost mnohde převyšuje 30%.

V EU má velmi silné postavení Unie podnikatelů Evropských společenství, která ve spolupráci s ERT a Komisí prosazuje flexibilní pracovní trh - mobilitu zaměstnanců, omezení sociálního zabezpečení a fixních pracovních smluv, vynucené zkracování pracovních úvazků.... Ohromným tempem se tak zvyšuje skupina tzv. "podzaměstnaných" - lidí, kteří z různých důvodů pracují podstatně kratší dobu, než by si přáli, nebo jsou placeni tak nízkou mzdou, že jim to nestačí ani k uspokojování základních potřeb (ti jsou označováni jako "working poor"). Pro podniky flexibilita i mobilita truhu práce znamená snížení nákladů, pro zaměstnance pouze zvýšenou nejistotu. Přes tato drastická opatření se ale nezaměstnanost v zemích Unie nesnížila a pohybuje se stále okolo 10 %.

Dokonce i reformistické a byrokratické odbory - Konfederace Evropských odborových svazů (ETUC) - jsou natolik slabé a neakceschopné, že se jim nedaří ani zajistit, aby se zaměstnavatelé v jednotlivých státech zavázali dodržovat již přijatou evropskou sociální legislativu. Navíc tito "odboráři" mnohokrát přistoupili při své hře na boj za práva pracujících na argumenty vlád a zaměstnavatelů, že nejlepším řešením budou rozpočtové škrty a větší pružnost pracovních sil (flexibilita). Výsledkem je mimo jiné to, že v posledních pěti letech v EU klesl podíl zaměstnavatelů na celkových sociálních fondech z 43 na 39.5%, zatímco v téže době podíl příspěvků, které platí pracující, vzrostl z 22.5 na 23.5%.

Dalším viditelným sociálním problémem Evropské unie se tak stává tzv. nová chudoba, která se dnes týká podle odhadů 10 až 20 % populace. Bývá charakterizována následujícími rysy - vzrůstající počet nezaměstnaných (či nestále zaměstnaných), lidí zcela odkázaných na sociální dávky a jinou pomoc, samoživitelů, bezdomovců...

Vytváření jednotného trhu (hlavní cíl EU) tak evidentně neprospívá všem skupinám obyvatel. Tento proces spíše vede ke zvětšení sociálních a regionálních nerovností - bohatí se stávají bohatšími a chudí chudšími.

V "ekologické" politice rozhodují ekonomické zájmy

Politika na ochranu životního prostředí byla zahrnuta mezi prioritní činnosti Evropských společenství teprve v polovině 80. let. Přes vznešené proklamace jsou klíčové projekty v rámci Unie na hony vzdáleny ideálu trvale udržitelného rozvoje. Kapitalistický systém - založený na podpoře konzumního šílenství, privatizaci přírodních zdrojů, patentování živých organismů či rozvoji biotechnologií... - logicky uštědřuje četné rány i životnímu prostředí.

EU formálně vykazuje velké množství příspěvků ze strukturálních fondů do oblasti ochrany životního prostředí. Ve skutečnosti ale Bruselské úřady často poskytují navzájem se křížící dotace, přičemž jednoznačně upřednostňují ekonomické zájmy. V Unii se tak stává, že jedna komise (ovlivněná lobbováním firem a investorů) podporuje průmyslovou výstavbu, zatímco druhá komise (pro životní prostředí) musí investovat prostředky do ochrany životního prostředí v dané lokalitě. Při zásazích do krajiny navíc mnohdy není provedeno ani povinné posuzování vlivů na životní prostředí - EIA (vyplývá to mimo jiné i z odborné rešerše MŽP ČR).

Katastrofální dopady se projevily na mnoha místech. V oblasti Los Monegros ve Španělsku byl za finanční podpory Evropské komise pro zemědělství a bez projednání EIA realizován rozsáhlý zavlažovací program, při kterém byla zničena plocha 10 tisíc ha půdy. Škody se nakonec hradily i z prostředků Strukturálního fondu EU. Mezi další kauzy patří rozšíření a prohloubení francouzského přístavu Le Havre (značné poškození národní přírodní rezervace v ústí Seiny), výstavba umělých nádrží pro chov ryb v národním parku Valdi di Comacchio v Itálii či financování dolu firmy Bolinden na jihu Španělska (následné protržení nádrže s toxickými látkami způsobilo ekologickou havárii v přírodním parku Doana), atd...

EU bezprecedentním způsobem prosazuje dálniční přepravu

Rozvoj automobilismu, v EU více než preferovaný, s sebou přináší mimo sociální změny především zhoršení stavu životního prostředí. Krajina ustupuje betonovým pásům, přirozené ekosystémy jsou narušovány, stále se zvyšuje podíl automobilového provozu na emisích skleníkových plynů, roste množství rakovinotvorných látek i dnes již běžných alergií....

Na počátku 90.let byl za neoficiálního přispění nadnárodních společností (hlavně Evropského kulatého stolu průmyslníků) přijat plán na vybudování transevropských sítí - TENs. Odhaduje se, že TENs bude se svými 140 projekty (na výstavbu a zdokonalení sítě dálnic, leteckých linek, ropovodů, atd.) do roku 2015 zodpovědný za 40ti procentní nárůst dopravy v rámci EU a jen v dopravním sektoru se projeví 15ti až 18ti procentním zvýšením emisí skleníkových plynů. Nezanedbatelná je i finanční náročnost tohoto megalomanského projektu.

V zemích EU odpovídají ročně všechny formy dopravy za externality (škody nezplacené původcem) ve výši 150 mld. dolarů, z čehož plných 92% připadá na dopravu silniční (na železniční pouze 1.4%). Tyto náklady však nezaplatí obří korporace, které z dálniční přepravy nejvíce profitují (zaplavují všechny státy Unie svými produkty, vyrábějí automobily, mnohé z nich jsou ropné a olejářské společnosti...), ale daňoví poplatníci či dokonce zcela nezaviněně až budoucí generace.

V loňské kritické zprávě o připravenosti České republiky na vstup do EU Evropská komise uvedla, že ČR nemá dostatek kapacitních dálnic a silnic (hustota dálnic je v současné době oproti "vyspělým" evropským státům asi čtvrtinová). Ministerstvo dopravy a spojů odhaduje, že si výstavba dalších dálnic a silnic vyžádá do r. 2010 asi 350 mld. Kč, z nichž by celých 291 mld. mělo jít ze státních zdrojů, zbytek poskytne EU z programů na podporu rozvoje dopravní infrastruktury a z úvěrů od Evropské investiční banky (investiční nástroj EU). Banka v minulosti již v ČR podpořila např. stavbu úseku dálnice D8 přes CHKO České středohoří nebo zvažované vedení D11 skrze Národní přírodní rezervaci Libický luh. Zpráva komise také uvádí, že případné nerespektování připomínek pro oblast dopravy může být vážnou překážkou pro budoucí členství v Evropské unii.

Varovné trendy v oblasti životního prostředí v zemích EU potvrdila i nedávná zpráva Evropské agentury pro životní prostředí. Podle ní se nárůst produkce odpadů v EU v letech 1990 - 1996 zvýšil o 10% a bude pokračovat i nadále, v období let 1995 - 2010 se očekává zvýšení spotřeby energie o 15% (především kvůli expanzi dopravy), s největší pravděpodobností do roku 2010 vzrostou také emise a úniky těžkých kovů a nebezpečných látek spojených s průmyslovými aktivitami, silniční dopravou a zemědělstvím...

Spolupráce - ale jiná

Jako anarchistům je nám samozřejmě blízká myšlenka mezinárodní spolupráce. Nemáme nic proti unifikované Evropě. Měla by být ale sjednocena na jiných principech, než jaké nám v rámci projektu EU předkládají neoliberální ekonomové. Má zkrátka vyplynout ze skutečného zájmu lidí i jednotlivých oblastí či regionů, ne z chladného kalkulu nadnárodních institucí; nemá být založena na penězích, ale na vzájemném respektu a principu rovnosti. Stále více lidí v EU i mimo ní - pracující, studenti, nezaměstnaní,... - si to uvědomuje, začíná se spontánně organizovat a budovat masové hnutí za zničení Evropy peněz a její nahrazení sociálně spravedlivou, "zelenou" a demokratickou Evropou.