Žádnou Multilaterální dohodu o investicích!
(ke stažení ve formátu rtf)

Zabraňme elitám v uzavřených jednáních o osudu planety!

Ve dnech 12. - 15. června se v italské Bologni bude konat zasedání Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD). Jednání se zúčastní ministři financí z více než padesáti zemí spolu se zástupci nadnárodních institucí jako Evropská unie, Světová obchodní organizace či Mezinárodní měnový fond. Právě na půdě OECD bylo v minulých letech vedeno jednání o Multilaterální dohodě o investicích, která měla definitivně zbavit vlády možnosti jakkoli bránit "volnému pohybu kapitálu". I přesto, že díky rozsáhlé kampani velmi širokého spektra lidí, skupin a organizací nebyla dohoda schválena, snaží se elity protlačit její obsah do dalších smluv a pravidel. I bolognské zasedání bude dalším jednáním špiček globálního kapitálu o tom, jak přizpůsobit budoucnost lidstva i celé planety svým vlastním zájmům, podobně jako zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v září v Praze.

Čím měla být Multilaterální dohoda o investicích?

Už od roku 1995 se na nejvyšší úrovni v tajnosti projednávala v rámci OECD Multilaterální dohoda o investicích (MAI). Nebylo žádnou nadsázkou, když ji generální tajemník Světové obchodní organizace (WTO) označil za "novou ústavu globální ekonomiky". Její schválení by totiž skutečně znamenalo zásadní změnu. Pro hrstku nadnárodních firem a držitelů investičního kapitálu by šlo o nástup netušených možností a získání téměř absolutní moci, pro ostatní by ale MAI naopak znamenala ztrátu možnosti skutečně ovlivňovat své životy a věci kolem sebe.

Co bylo obsahem smlouvy MAI? Šlo především o "ochranu práv investorů". "Investorem" se přitom v jazyce autorů smlouvy rozuměl každý, kdo někam vložil peníze - lhostejno, jestli za účelem vytváření nějakých hodnot nebo kvůli spekulativnímu "vytváření" zisku.

"Práva" zaručená investorům v podstatě znamenala, že do jejich jednání nesměl nikdo nijak zasahovat, ani vlády států, kterých se "investice" týkaly. Vlády nadále nesměly bránit soukromému kapitálu ve vstupu do země, nesměly mu ani klást žádné podmínky (např., že se v zemi nějakou dobu zdrží nebo že bude zaměstnávat její obyvatele) a tak se bránit negativním následkům činnosti "investorů". Vlády také nesměly nijak zvýhodňovat místní výrobce (např. při zadávání státních zakázek apod.) - při srovnání jejich velikostí a možností s gigantickými nadnárodními společnostmi je jasné, že by to ve velké většině znamenalo jejich prohru a zánik. Ještě důležitější by ale bylo to, že vlády by nadále nesměly "omezovat" nadnárodní korporace a zahraniční investory ani zpřísňováním zákonů na ochranu přírody a práv pracujících . To by znamenalo zablokování jakéhokoli pokroku v těchto oborech právě v době prohlubující se ekologické krize i tragické situace pracujících.

MAI by tedy skutečně znamenala zajištění "práv investorů", ovšem na úkor práv všech ostatních. Ti by ani prostřednictvím "svých" vlád nesměli zasahovat do jednání nadnárodních firem, které by se staly faktickými vládci světa.

Tuto dohodu se naštěstí nepodařilo zcela utajit. Její zveřejnění bylo obrovským šokem a tak po něm následovala celosvětová kampaň, které se nakonec (spolu s rozpory mezi jednotlivými politiky) podařilo přijetí MAI na podzim 1998 zastavit. Ti, pro něž bylo přijetí MAI otázkou obrovských možností a zisků se pochopitelně nevzdali.Pokoušeli se protlačit MAI na dalších jednacích platformách a v různých nadnárodních organizacích a také se jim již podařilo včlenit zásady politiky MAI do několika dvoustranných smluv, jako je např. Transatlantické ekonomické partnerství nebo dohoda o volném obchodu mezi Evropskou unií a Mexikem. Asi nejvážnější hrozbou ale zatím bylo "kolo tisíciletí", které mělo navazovat na jednání WTO na konci minulého roku v americkém Seattlu, na němž měla být mimo jiné projednána smlouva MIA, snad ještě nebezpečnější variace na MAI. Naštěstí bylo zasedání v Seattlu zmařeno rozsáhlými protesty desetitisíců odborářů, ekologů, anarchistů a dalších, které na jednání upoutaly pozornost, dostaly delegáty pod tlak a zvýraznily rozpory mezi nimi. Mocní tak k přijetí něčeho jako MAI potřebují další jednání o slaďování jejich zájmů, další dosahování shody na různých platformách a další paralyzaci hnutí obyčejných lidí, ke kterému je používána řada různých prostředků (od policejních obušků a slzného plynu až po nabídky nic neřešícího jednání, které má toto hnutí rozdělit a vtáhnout do kompromisů a ústupků). Další v řadě jednání globální elity o osudu světa bude i jednání OECD v Bologni stejně jako zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v září v Praze. Proto je nutné i proti těmto jednáním vystupovat a co nejhlasitěji připomínat elitám, že ke svým rozhodnutím o osudu světa nemají žádný mandát.

"Národní zájmy"

Řada lidí vydává za alternativu kapitalistické globalizaci silný národní stát, který prosazuje své "národní zájmy". Volají po silnějším zdanění nadnárodních korporací a domnívají se, že se tím něco vyřeší. Do noty jim hraje i to, že zatím byly jednou z hlavních překážek schválení MAI právě spory mezi vládami jednotlivých států.

Tyto vlády ovšem nehájily nějaké zájmy svých obyvatel, ale pouze vlastní zájmy, a do rétoriky "národních zájmů" se jim ohledy na obyčejné lidi už jaksi nevešly. To k čemu dochází ve skutečnosti není o sporu hodných politiků, hájících zájmy a stanoviska svých voličů proti zlým globalizátorům, kteří jim berou půdu pod nohama. Ve skutečnosti jde o spor dvou částí elity -té, která je svázána s lokalitou či státem (politici) a těmi, kteří jsou mnohem mobilnější a pružnější (mezinárodní instituce, nadnárodní korporace). Mezi zástupci jednotlivých států pak ještě dochází ke střetům mezi politiky bohatých zemí, kteří jim chtějí zachovat jejich privilegia a mezi vládci rozvojových zemí, kteří se naopak budou snažit převzít štafetu blahobytu a konzumu pro sebe. Obě tyto elity se snaží pro tyto sobecké cíle získat "své" obyvatele, ve skutečnosti ale není ani jedna z těchto elit alternativou. Všechna jednání nadnárodních institucí jsou o sladění jejich zájmů na úkor ostatních. Jejich nejpravděpodobnějším výsledkem se stane to, že bude v ekonomické oblasti potvrzena neomezená moc korporací a ty si budou na oplátku vydržovat jednotlivé státy jako hlídače lidí a zásobárny levné pracovní síly.

Pokud budou lidé podporovat posílení moci "svých" vlád, bude tato moc použita proti nim, ne proti tomu, co je ohrožuje. Silný nebo diktátorský režim není opakem nekontrolovatelného globálního kapitalismu a neznamená záchranu před ním - právě naopak, je s ním dokonale v souladu a dobře se doplňují - viz např. podpora MMF a Světové banky režimům jako byl Pinochetův v Chile nebo Suhartův v Indonésii anebo nejnověji jejich obdiv k totalitnímu státnímu kapitalismu v Číně a jeho "ekonomickému zázraku". Posilování národních států není alternativou globalizace kapitalismu, právě naopak je její součástí a ztěžuje boj proti ní, odcizuje lidi (pracující, nezaměstnané, mládež a další), kteří mohou společným mezinárodním bojem ekonomickou globalizaci zastavit.

Skutečné problémy

Zatímco se elity handrkují o podíl na moci, vzrůstají neřešené globální problémy.

Můžeme mezi nimi jmenovat např. globální oteplování, které je výsledkem neekologických výrob a automobilismu. Jedná se o vědecky potvrzený jev, jehož následkem se může dramaticky změnit teplota na Zemi, což může zapříčinit velké změny - např. zaplavení nebo neobyvatelnost některých částí planety, rozsáhlé přesuny lidí, zničení přírodních zdrojů apod. I přesto ale dosud nedošlo ke snaze tento problém skutečně řešit, pokud nepočítáme summit v Kjótó, na němž byly vyjednány pouze kosmetické, naprosto nedostačující omezení znečišťujících plynů, které globální oteplování způsobují, které spíše než k řešení přispějí k zakrytí problému a k dalšímu zbídačování chudých zemí (jichž se bude omezování neekologické výroby týkat především).

Dalším problémem je vyčerpávání a znečišťování přírodních zdrojů, které se týká celé řady látek - od stále více znečišťované vody, přes ropu, kovy až po uhlí a mnoho dalších. Tyto zdroje tvořily podmínky pro život člověka na zemi a vytváření jejich náhražek (např. prostřednictvím genetických manipulací) bude naopak znamenat neobyčejně rizikové zásahy do přírody na Zemi.

Celosvětovým problémem je i šířící se chudoba, v níž žije asi polovina obyvatel a další lidé jsou jí bezprostředně ohroženi. Průvodními jevy této chudoby je hlad, v němž žije asi miliarda obyvatel planety, a také masové rozšiřování infekčních nemocí, často takových, které byly před pár desítkami let považovány za překonané.

Dalším problémem je nezaměstnanost, která se dnes týká asi miliardy lidí. Zatímco jedni nemají a v tomto systému pravděpodobně nebudou mít nikdy žádnou práci, řada lidí je naopak nucena dřít doslova do roztrhání těla v několika zaměstnáních, s přesčasy a podobně, v některých zemích jsou do tvrdé práce často nuceny i děti. Vlády se přitom i v těch nejvyspělejších zemích brání zkrácení pracovní doby, o nějakém skutečném řešení - spravedlivém rozdělení práce - pak nechtějí elity ani média vůbec slyšet.

Pokud by "naši" vládci skutečně byli jen našimi zástupci, snažící se plnit vůli lidí, museli by se těmto problémům postavit čelem a snažit se je řešit. Místo toho vyjednávají o rozdělení moci, které půjde na úkor ostatních lidí, jež ponechá na pospas chudobě, vykořisťování nebo nezaměstnanosti, nemocem a zhoršování životního prostředí. Sami pak mohou ze svých klimatizovaných a dobře zajištěných sídel pozorovat vymírání ostatních lidí, jejich "konkurentů" v "zápase" o čistý vzduch či slušné životní podmínky, kteří už jsou z ekonomického hlediska nepotřební a pouze "zbytečně spotřebovávají přírodní zdroje". Globalizace kapitalismu pouze vyostřeně ukazuje to, co anarchisté tvrdili už dávno - totiž, že vládci sledují pouze své vlastní zájmy a státy tu jsou pouze proto, aby utlačovaly "své" lidi v zájmu kapitálu, který je skutečným vládcem.

Existuje alternativa?

Proto se také musíme od vládců emancipovat. Lidé by se měli spojovat a vystupovat proti nim, což se také na mnoha místech planety již děje. Primárním cílem je dnes zabránit ustavení globalizovaného kapitalismu, zavádění principů obsažených ve smlouvě MAI, tomu, aby se elity dohodly za našimi zády a na náš úkor. Proto je nutné stavět se proti všem zasedáním globálních institucí, proti všem jednacím platformám architektů globalizace kapitálu. Je nutné vystupovat v ulicích a snažit se jednání blokovat či narušovat. Možná, že to je někdy i proti zákonům - musíme si ale uvědomit, že pouze proti zákonům, které si vytváří elita sama pro sebe. Nejde ale o žádné násilí proti lidem - to naopak ve velkém plánují účastníci těchto jednání.

Již dnes proti těmto jednáním vystupují desetitisíce odborářů, ekologů, anarchistů a mnoha dalších. Toto hnutí není proti ekonomické globalizaci z nějaké nostalgie po národních státech. Tvrdí ale, že globální rozměr mají mít lidské hodnoty a lidské dorozumění, ne moc peněz. Proti globalizaci kapitálu a nadvlády staví globalizaci solidarity, samosprávy a svobody. Z tohoto hnutí, i když je zatím ve stadiu zrodu se mohou vytvořit alternativy schopné nahradit současný systém útlaku, vykořisťování a odcizení participací, samosprávou a porozuměním. Proto se také anarchisté k tomuto hnutí hlásí a tvoří jeho aktivní součást, včetně Internacionály anarchistických federací, která se v současné době mimo jiné podílí na celoevropských protestech proti zasedání OECD v Bologni i Československé anarchistické federace, která tvoří aktivní součást Iniciativy proti ekonomické globalizaci (INPEG) a podílí se na protestech proti zasedání MMF a Světové banky v Praze.