Mezinárodní měnový fond

_{ke stáhnutí jako rtf}

Vznik a vývoj Mezinárodního měnového fondu
Organizační a finanční struktura MMF
Politika MMF
Co je na MMF špatného?
Konkrétní dopady politiky MMF
MMF a mexická hospodářská krize
Budoucnost MMF
Prameny

 

 

Místo toho, aby Mezinárodní měnový fond plnil funkci věřitele v případě největší nouze, prosazuje zájmy mezinárodních bank a finančních institucí a jeho úloha připomíná vyhazovače v luxusním baru.
Paul Hellyer, bývalý místopředseda kanadské vlády ¹⁾

Vznik a vývoj Mezinárodního měnového fondu

Koncem druhé světové války se v městečku Bretton Woods v USA sešli zástupci 45 zemí světa, aby vytvořili globální ekonomický systém, který by byl schopen čelit pohromám jako byla velká deprese v 30. letech, kdy došlo ke zhroucení světové ekonomiky a obchodu. Již během třicátých let se začaly množit požadavky na zavedení nového měnového systému a koordinující mezinárodní instituce. Koncem 30. let byl vznesen návrh na založení konkrétní organizace a takto byly v červenci 1944 založeny hned dvě instituce: Mezinárodní měnový fond (MMF) a Světová banka (SB). Prvotním úkolem MMF bylo dohlížet a řídit systém pevných devizových kursů, kdy se hodnota všech světových měn vztahovala ke zlatu a americkému dolaru. Americká vláda ustavila hodnotu jedné unce zlata na 35 dolarů. Tento systém se stal základem mezinárodního obchodu považovaného za motor ekonomického růstu a prosperity. Druhým základním úkolem MMF bylo poskytování krátkodobé finanční podpory zemím, které vyčerpaly své zahraniční měnové rezervy a ocitly se v potížích.

V roce 1971 vedly USA již jedenáctým rokem finančně náročnou válku ve Vietnamu a začínaly čelit inflaci. Prezident Nixon se proto rozhodl zrušit volnou směnitelnost dolaru a systém, který se o ni opíral, se rozpadl. Byl vytvořen systém volně pohyblivých měnových kurzů členských zemí MMF (tzv. floating), v němž je hodnota jednotlivých měn určována trhem nebo zásahy jednotlivých vlád. Nutno podotknout, že floating není jediným systémem měnových kurzů, dalšími jsou např. vazba měnového kurzu na národní měnu. Během těchto změn začínala existence MMF postupně ztrácet smysl. Přesto byl zachován jako konzultační, poradenský a dozorový orgán poskytující krátkodobé půjčky. Ropná krize začátkem 70. let poskytla argumenty zastáncům další existence MMF. Bezprecedentní navýšení cen ropy v letech 1973-74 vedlo k závratným ziskům pro ropné státy, zatímco státy importující ropu začínaly mít závažné hospodářské potíže a projevily zájem o půjčky MMF.


Organizační a finanční struktura MMF

Mezinárodní měnový fond je mezivládní měnovou a finanční organizací sdružující 182 členských států. Základním dokumentem, ze kterého vychází činnost MMF, jsou Články dohody (Articles of Agreement), které definují tyto cíle: podporovat mezinárodní měnovou spolupráci, usnadňovat rozšiřování a vyvážený růst mezinárodního obchodu, podporovat devizovou stabilitu, napomáhat vytváření mnohostranných platebních systémů, učinit své zdroje dostupné členům majícím potíže s platební bilancí a zkrátit trvání a zmírnit stupeň nerovnováhy v mezinárodních platebních bilancích členů (rozdíl mezi dovozem a vývozem).

Vrcholným orgánem MMF je Sbor guvernérů (Board of Governors) zastupující jednotlivé členské země, dalším organizačním stupněm je stejný počet jejich zástupců. Guvernéři a jejich zástupci bývají většinou ministry financí či řediteli centrálních bank jednotlivých států. Sbor guvernérů je oprávněná přijímat nové členy MMF, určovat výši členských kvót (objem kapitálu, který musí upsat každá členská země) a přidělovat SDR (zvláštní práva čerpání, viz dále). Sbor guvernérů se schází během výročních setkání MMF. Během roku však guvernéři tlumočí otázky a požadavky vznesené jednotlivými členskými státy svým reprezentantům organizovaným ve Výkonném sboru (Executive Board/Board of Directors), která se skládá z 24 zvolených nebo dosazených výkonných ředitelů. Osm členských států (Čína, Francie, Německo, Japonsko, Rusko, Saúdská Arábie, Velká Británie a USA) má právo na jednoho výkonného ředitele, dalších 16 ředitelů zastupuje jednotlivé skupiny států. Výkonný sbor je zodpovědná za záležitosti jednotlivých států (hodnocení vývoje jejich hospodářství, prosazování politiky doporučené MMF apod.) a schází se alespoň třikrát týdně. Strukturu MMF dále tvoří Vnitřní výbor (Interim Commitee) složený z 24 guvernérů, který funguje jako poradní orgán Sbor guvernérů. Výbor pro rozvoj (Development Commitee) je společným orgánem MMF a Světové banky. Zabývá se situací v rozvojových zemích a jeho 24 členů je ministry financí či rozvoje. Každých pět let volí Výkonný sbor generálního ředitele MMF, který se účastní setkání Sboru guvernérů, Vnitřního výboru a Výboru pro rozvoj a dohlíží na zhruba 2700 zaměstnanců této organizace. MMF má pověst vysoce centralizované a hierarchické instituce, kde má ředitel nezanedbatelný vliv na politiku, programy a vlastní činnost organizace. Donedávna tuto funkci zastával Francouz Michel Camdessus, který ovšem musel během svého funkčního období čelit rozsáhlé kritice členských států kvůli svému postoji vůči hospodářským krizím v Asii a Rusku. Nový ředitel zatím nebyl zvolen. Zvláštní práva čerpání (Special Drawing Rights, SDR) jsou jednotnou měnou užívanou v rámci MMF (kromě Fondu jsou SDR užívána i v soukromém sektoru při složitějších transakcích). SDR tvoří hlavní rezervní aktivum MMF a odvozují se od průměrné hodnoty měn USA, Německa, Japonska, Francie a Velké Británie - zemí nejvíce zapojených do globálního obchodního systému. MMF přiděluje SDR svým členům na základě výše jejich členských kvót. Udělení určitého množství SDR vyžaduje 85%ní většinu hlasů členských zemí. Každý člen MMF přispívá do společné pokladny určitým obnosem. Sedmdesát pět procent příspěvků musí země zaplatit ve své vlastní měně a zbylá procenta v podobě SDR nebo pěti měn, od kterých se SDR odvozují. Členské kvóty tvoří základ celkového finančního obnosu, ze kterého MMF poskytuje půjčky jednotlivým zemím a určují výši půjček pro jednotlivé země. Čím větší jsou příspěvky jednotlivých zemí, tím více si v době nouze mohou půjčovat. Výše kvót se pro každý členský stát určuje na základě jednotlivých ekonomických ukazatelů zahrnujících výši národního důchodu, rezerv a účast národní měny v mezinárodním obchodě.

Od výše členských kvót se také odvozuje hlasovací síla jednotlivých států. Každý členský stát obdrží jeden hlas za 100 000 SDR ze své kvóty. Tento systém nerovného rozdělení hlasovací síly byl konstruován tak, aby chránil zájmy a podporoval spolupráci těch členských zemí, které se nejvíce podílejí na mezinárodním obchodu a finančních transakcích. Méně závažná rozhodnutí musí být podpořena prostou většinou hlasů. Ta závažnější jako např. stanovení výše poplatků za užívání peněz z rezerv MMF musí být odsouhlasena 70% hlasů. Aby prošla změna výše kvót, udělení SDR, užití zlatých rezerv MMF nebo změna organizační struktury MMF, je zapotřebí 85% hlasů. USA přispívají do společné pokladny asi 35 miliardami dolarů, a proto jim náleží 18,25% hlasovací síly - jsou tedy schopné vetovat každé rozhodnutí požadující 85% hlasů. Německo, Japonsko, Francie a Británie pojímají dalších 20% hlasů. Na ty nejmenší země, které jsou v ekonomických nesnázích a na které nejvíce dopadá politika MMF, disponují řádově setinami až tisícinami procent hlasovací síly. Členská kvóta pro Českou republiku byla stanovena na 589,6 mil. SDR (28,2 miliard Kč), disponuje tedy 5896 hlasy, což je 0,31% hlasovací síly.2)


Politika MMF

Jednou z hlavních aktivit MMF je dohled na mezinárodní finanční systém. Přechod od systému pevných devizových kurzů k systému devizových kurzů pohyblivých vyžaduje větší průhlednost finanční politiky jednotlivých členských států MMF a samotnému Fondu se takto naskytuje větší možnost monitorovat tuto politiku. MMF tuto svoji aktivitu nazývá "surveillance" čili dozor nad finanční politikou členských států a organizuje pravidelné konzultace se zástupci jednotlivých členských států. Podle nich potom posuzuje podmínky, za kterých je měna toho kterého státu kupována či prodávána. Obecně je zemím obvykle doporučena přísná rozpočtová politika a liberalizace hospodářství. Tyto konzultace jsou také příležitostí, při které MMF vytváří nátlak na jednotlivé země, aby eliminovaly omezení, která mají zabránit rychlému převodu domácí měny na cizí. Konzultace se provádí zpravidla jednou ročně a hodnotí i to, nakolik se členské státy řídí doporučeními MMF. Současná spolupráce mezi MMF a Českou republikou se odehrává zejména formou těchto pravidelných konzultací, jejichž výsledkem jsou doporučení pro hospodářskou politiku, především v oblasti měnové, fiskální a mzdové. Roger Nord, zástupce MMF v České republice a Maďarsku v srpnu 1999 ohodnotil návrh rozpočtového schodku 40 miliard korun na rok 2000 jako správnou odpověď na pokles ekonomiky. V budoucnu však podle něj bude nutné zvýšit daně z přidané hodnoty, provést reformu penzijního systému a užít další prostředky, jak vrátit rozpočet do rovnováhy. Problém podle něj spočívá v tom, že česká vláda má svázané ruce rostoucími povinnými rozpočtovými výdaji jako např. výplatami sociálního pojištění. Zde MMF vidí nápravu ve zvýšení důchodového věku pro odchod do penze. Kromě toho Fond navrhuje ještě širší využití daně z přidané hodnoty a sjednocení sazeb poblíž jejich horní hranice, tj. zdražení cen např. také u potravin.3) Zdražení se týká jak známo všech bez rozdílu příjmů a tak budou opět nejvíce postiženy méně majetné vrstvy obyvatelstva.

MMF je většinou spojován s obrovskými půjčkami zemím nacházejícím se v hospodářských krizích nebo na počátku nich. V polovině devadesátých let poskytl Mexiku půjčku 18 miliard dolarů a Rusku více než 6,2 miliard dolarů a v červnu 1998 se zavázal k půjčce ve výši 35 miliard dolarů Indonésii, Koreji a Thajsku. Následně podpořil 20,4 miliardami dolarů hospodářský program Ruska pro rok 1998.⁴⁾ Fond ovšem není dobročinnou institucí a své půjčky podmiňuje opatřeními na zlepšení platební bilance jednotlivých států, které mají zajistit návratnost půjček pro MMF. Půjčky Fondu lze rozdělit na krátko- a střednědobé. Střednědobé půjčky jsou podmíněny tzv. Programy strukturálních úprav (Structural Adjustment Policies, SAPs), které mají za hlavní cíl privatizaci veřejných služeb. Požadovaná deregulace zahrnuje eliminaci omezení na finanční transakce a investice. Konečně se MMF prostřednictvím SAPs snaží integrovat zemi do světového obchodu a to např. tím, že ji stimuluje ke zvýšení exportu, zvyšování finanční podpory a snižováním daní zahraničním investorům a konečně také k odbourání veškerých bariér omezujících světový obchod (např. ochranných cel).


Co je na MMF špatného?

Ortely MMF, ale i Světové banky závisejí na množství a kvalitě informací, které tyto instituce o daných zemích mají, a na způsobu jejich vyhodnocení. Způsob vyhodnocení může být ovlivněn zájmem těch, kteří mohou závěry mezinárodních institucí ohledně ekonomického vývoje v jednotlivých zemích využít ve svůj prospěch, což jsou investoři. Pak je ovšem otázkou, zda hodnocení MMF či Světové banky zasahuje do úvah investorů, anebo zda úvahy investorů ovlivňují hodnocení vyslovovaná těmito institucemi. Domněnku, že MMF vychází vstříc požadavkům zahraničních investorů ale dokládají např. požadavky MMF na zvýšení úrokových sazeb na přilákání zahraničních investicí.

Od kritiky fungování MMF v případě asijské krize v roce 1997 se mnoho ekonomů dostává až k otázce samotné podstaty jeho politiky v tomto regionu. Ředitel Harvardského institutu pro mezinárodní rozvoj Jeffrey Sachs odhaduje, že na jednu zemi připadá v MMF přibližně sedm ekonomů, což je příliš málo na to, aby MMF získal komplexní přehled o aktuálním dění v nich. "MMF sestavil za několik dní velmi přísný program pro Koreu bez toho, aby se důkladně obeznámil s finančním systémem tohoto státu a množstvím detailů nepostradatelných pro návrh řešení tamních problémů." Ve své výroční zprávě ocenili guvernéři MMF pozoruhodný makroekonomický růst v asijském regionu. Taktéž ocenili Thajsko za vynikající ekonomický výkon a jeho představitele za vytrvalost v podpoře zdravé makroekonomické politiky. Sachs kritizuje tehdejšího ředitele MMF Michela Camdessuse za to, že jen o tři měsíce později chladnokrevně obvinil vlády asijských zemí z hlubokého selhání v makroekonomické a finanční politice.5)

Špatnou informovanost MMF o dění i v dalších zemích dokládá případ Ruska. Navzdory tomu, že zprávy o praní miliard dolarů ruskou mafií v amerických bankách i zneužívání značných půjček MMF lidmi z okolí Kremlu se pohybují více či méně ve sféře spekulací, vidí americká média dva hlavní viníky - MMF a dosavadního viceprezidenta USA Al Gora. Gore je zranitelný díky blízkému vztahu k ruskému expremiérovi Viktoru Černomyrdinovi. Ten měl podle řady zdrojů napojení na zkorumpované domácí kruhy a byl jedním ze šéfů Gazpromu, monopolního plynárenského gigantu, jenž byl zprivatizován za velmi pochybných podmínek. Zprávy tvrdí, že značná část půjček (200 milionů dolarů) skončila v rukou ruské mafie, nemluvě o tom, že prý ruská centrální banka spekulovala s částí těchto půjček od MMF.⁶⁾

Kritika MMF se také často zaměřuje na nedostatek transparentnosti. Sekretariát MMF ve Washingtonu pracuje neveřejně, přičemž v podstatě koncipuje ekonomickou politiku 80ti států světa bez jejich přítomnosti a bez vědomí světové veřejnosti. MMF sice v poslední době podnikl několik opatření ke zprůhlednění své politiky, ovšem bez většího efektu. Nedávno např. přijal stanovisko doporučující vládám jednotlivých členských zemí zveřejňovat smlouvy o půjčkách. Většina vlád se ale tímto doporučením neřídí a pokud ano, tak bývají zveřejňovány jen méně podstatné informace. Většinou zde chybí např. podmínky splácení dluhů, politická opatření spojená s půjčkou a popis nařízených strukturálních úprav. Dokumenty o půjčkách bývají - pokud vůbec - zveřejňovány jen ve své definitivní podobě, občané jednotlivých států tedy vůbec nemají možnost do jednání mezi dotyčnou vlády a MMF zasahovat. Veřejnosti taktéž nejsou přístupné zápisy ze setkání Výkonného sboru a takto je pro ni nemožné do těchto jednání účinně vstupovat. Dalším problémem je, že se těch několik málo informací, které je MMF ochotný poskytnout veřejnosti, nachází téměř výhradně na internetové stránce MMF. To představuje problém zejména pro obyvatele chudších oblastí světa, kteří mají přístup k internetu omezený.


Konkrétní dopady politiky MMF

Jednou z obětí bezohledné politiky MMF je životní prostředí. Prosazovaná rychlá liberalizace jednotlivých hospodářství a nutnost splácení půjček vede ke zvýšení exportu a ten zase k neúnosnému rabování přírodních zdrojů. MMF nebere v úvahu ekologické aspekty svých požadavků podmiňujících půjčky: ministerstva životních prostředí jednotlivých zemí nemají přístup na jednání mezi svojí vládou a MMF. Dalším problémem je fakt, že státy musí půjčky splácet většinou v dolarech nebo jiných cizích měnách a to požaduje akumulaci tvrdé měny. Jednou z nejrychlejších cest, jak získat tvrdou měnu, je likvidace přírodních zdrojů. 33 z nejvíce zadlužených a nejchudších afrických zemí takto ztratilo o 50% více lesní plochy než ostatní africké země.

Přímo ukázkový je příklad Guyany, která se řídí politikou diktovanou MMF. Ta má na svědomí závratný rozvoj surovinového a dřevařského průmyslu, jež je v rukou zahraničních investorů. Těžba surovin zničila místní ekosystémy, znečistila vodní zdroje a znehodnotila okolní půdu. Míra těžby dřeva již dávno překročila trvale udržitelné limity. To je výsledkem společné snahy MMF, Světové banky a guyanské vlády o přilákání zahraničních investorů. Již v roce 1988 zveřejnila vláda nové podmínky pro investory, které jsou považovány za jedny z nejliberálnějších v Latinské Americe. V praxi zde neexistuje omezení, kolik a co mohou zahraniční investoři vlastnit a výsledky procesu EIA (posuzování vlivu na životní prostředí) nejsou přístupné veřejnosti. Škrty v rozpočtu guyanské vlády vedly k rapidnímu snížení výdajů na ochranu životního prostředí a vláda není schopná dohlížet na dodržování zákonů na ochranu životního prostředí.

Dalším problémem je nerovnoměrné rozdělení problémů vznikajících uplatňováním politiky SAPs mezi muže a ženy. I přesto, že SAPs rozdílně ovlivňují sociální pozici žen a mužů, MMF a Světová banka nejeví snahy se tímto problémem hlouběji zabývat. Devalvace měny např. negativně ovlivňuje kupní sílu obyvatel a komplikuje zabezpečování základních potravin, což zejména v rozvojových zemích skoro výhradně úloha žen. Stejně tak jim znesnadňuje plnění úlohy vychovatelek dětí a hospodyň. Deregulace pracovního trhu vede k dalšímu vykořisťování žen, neboť mnoho z nich je vzhledem ke svým dalším úlohám nuceno pracovat doma - tento druh práce je odměňován minimálním platem a neexistuje zde nic jako pracovní smlouva. Propouštění během privatizace podniků se také nejvíce týká žen, neboť jsou to ony, o něž je nejmenší zájem. Stejný případ nastane, sníží-li vláda výdaje např. na vzdělání nebo zdravotnictví.

MMF je také přímo svázán s problémem dluhů zemí třetího světa. Pro 41 z nejvíce zadlužených zemí světa vzrostl dluh z 55 miliard dolarů v roce 1980 na 215 miliard v roce 1995 a stále se zvyšuje. Výsledkem je odklonění finančních injekcí jednotlivých zemí od ochrany životního prostředí a sociálních výdajů směrem ke splácení nesplatitelných dluhů. Na této situaci nese vinu mnoho skutečností od korupčnosti vlád přes nepromyšlené programy pomoci až po půjčky od MMF či Světové banky. Nové půjčky jsou totiž velmi často používány ke splácení půjček předešlých, přesně vzato pouze jejich úroků, neboť na víc nemají rozvojové země finanční prostředky. Takto se neúspěšně snaží vymanit z bludného kruhu půjčování a splácení. Nadnárodní finanční instituce a vlády nejbohatších zemí světa došly k závěru, že by tyto dluhy mohly ohrozit globální ekonomický systém a v roce 1996 se rozhodly odpustit dluhy nejvíce zadluženým zemím světa a založily tzv. kategorii HIPC (High Indebted Poor Countries). HIPC je ovšem omyl a to z několika příčin. MMF odmítá poskytovat vlastní finanční zdroje pro odpuštění dluhů těmto zemím a takto popírá svou zodpovědnost za současný stav v těchto státech. Podmínky pro zařazení do HIPC zohledňují pouze výši hrubého národního produktu a exportu, ne však potřeby lidí. Je totiž faktem, že vysoká úroveň HDP nemusí znamenat vysokou životní úroveň všech lidí - bohatství bývá rozděleno značně nerovnoměrně. Navíc je HIPC úzce spjat se SAPs.


MMF a mexická hospodářská krize

MMF je zapleten do řady hospodářských krizí v zemích po celém světě. Jednou z největších byla krize v Mexiku v letech 1994 až 1996. MMF i Světová banka řadu let označovaly Mexiko za "modelovou ekonomiku", kde se podařilo prosadit řadu reforem v podobě liberalizace ekonomiky a privatizace státních podniků. Ostatní latinskoamerické státy byly povzbuzovány Mexiko následovat. Výsledkem uplatnění neoliberální politiky byl zvýšený zájem investorů, kteří zde v letech 1990-93 investovali přes 90 miliard dolarů. Většina těchto investic však byla krátkodobá a jejich cílem byl okamžitý zisk prostřednictvím spekulací s akciemi a dalšími cennými papíry. Jen malá část investic byla využita na vybudování podniků jako továren nebo dovoz techniky. Mexická vláda se taktéž stávala čím dál tím více závislá na investicích, využívala je k pokrytí nákladů za dovoz a dostávala se tak do stále větší nerovnováhy mezi dovozem a vývozem.

Příčinou mexické krize ovšem nebyly špatné ekonomické základy, které se v roce 1994 nijak významně nelišily od těch dřívějších. Problémem byly spíše zkorumpované politické špičky. Výherce prezidentských voleb z roku 1994 Ernesto Zedillo koncem téhož roku devalvoval peso a podle výpovědi svědků o svém záměru dříve informoval bohaté zahraniční podnikatele. Následující den se nesl ve znamení výměny miliard peset za dolary. O dva dny později mexická vláda oznámila devalvaci pesa o 13%. Chaotické poměry podnítily šíření paniky mezi zahraničními investory a ti své peníze z Mexika bleskurychle stáhli. Mexický trh s akciemi ztratil polovinu své hodnoty a krize se rychle rozšířila do okolních států.

Stejně jako během krize v roce 1982 i nyní Mexiko požádalo USA o pomoc. Ty poskytly 20 miliard dolarů, zbývajících 30 miliard bylo od MMF, Světové banky a dalších zemí G7. Není bez zajímavosti, že tato půjčka sklidila širokou kritiku jak od pokrokových, tak i konzervativních skupin. Mnoho ekonomů napadlo fakt, že půjčka byla poskytnuta viníky ekonomické krize a ti se takto zbavili své zodpovědnosti za ni. Zdůraznili, že krize nebyla zapříčiněná krátkodobými problémy, ale SAPs diktovanými MMF a Světovou bankou.

Hospodářská krize v Mexiku měla na svědomí masovou ztrátu pracovních příležitostí, výrazný pokles reálných mezd, růst cen a úroků a škrty v sociální sféře. V prvních dvou měsících roku 1995 ztratilo práci nejméně 750 000 lidí a propouštění následovalo i v dalších měsících. Mzdy klesly v roce 1995 o 30 procent. V prvních devíti měsících Zedillova funkčního období upadly více než 2 miliony lidí do extrémní chudoby. Celkový počet lidí žijících v Mexiku pod hranicí chudoby se zvýšil na 40 miliónů. Dětská úmrtnost vzrostla o 8% v roce 1995 ve srovnání se situací v roce 1979. Pokles životní úrovně chudého a domorodého obyvatelstva vedl ke zvýšení politické nestability a napětí. Krize ale nezasáhla jen nejchudší vrstvu obyvatelstva - i střední třída byla postižena poklesem reálných mezd a rostoucí nezaměstnaností. Ironií ovšem je, že v období od června 1995 do června 1996 vzrostl počet mexických milionářů o polovinu. Deset nejbohatších rodin v roce 1982 vlastnilo 36% majetku, v roce 1995 to bylo již 40 procent.


Budoucnost MMF

V poslední době se stále častěji ozývají hlasy požadující reformu nebo přímo zrušení MMF. Mezi zastánce zrušení patří např. i bývalý ministr financí USA George Schultz nebo Američanka Anna Schwartzová z National Bureau of Economic Research. Tvrdí, že MMF je nedemokratická a netransparentní instituce, která není nikomu odpovědná, vytváří a posiluje morální hazard, jenž je hlavním důvodem pro vznik krizí, a podrývá reformy, které by bez jeho zásahu byly země nuceny podstoupit.7)

MMF ale stále tvrdí, že k dobrému růstu patří makroekonomická stabilita, liberalizace a propracovaný základní institucionální rámec. Plánuje několik reforem: posílení efektivnosti finančních sektorů včetně přiměřeného bankovního dohledu, rozšíření transparentnosti fiskální a měnové politiky, zlepšení efektivnosti správy a řízení společností vytvořením jednotné a transparentní regulace, vytvoření nezávislého soudního systému včetně posílení vlastnických práv, nové definování úlohy státu a jeho přínosu pro soukromý sektor, restrukturalizaci státního vlastnictví a všeobecné snížení státních intervencí tam, kde jsou údajně efektivnější tržní síly, zlepšení kvality výdajů zejména ve školství a zdravotnictví, zvýšení flexibility trhu práce a posílení sociální politiky jako nezbytné součásti reformy mezinárodního finančního systému. Některé z těchto frází zní velice líbivě - MMF např. oznamuje rozšíření transparentnosti své politiky. To již dělá delší dobu a efekt těchto snah zatím nebyl nijak velký. To stejné platí i pro údajné zlepšení kvality veřejných výdajů na školství a zdravotnictví. Podívejme se ale na některé reformy blíže.

Co se skrývá za kouzelnou frází "zvýšení flexibility trhu práce"? MMF zastává názor, že je trh práce - tedy nabídka a poptávka po pracovních příležitostech - přetížený omezeními. Deregulace neboli zvýšení flexibility umožňuje zaměstnavatelům propouštět "nadbytečnou" pracovní sílu a zisk využít ve prospěch společnosti. Dále umožňuje zaměstnavatelům nerespektovat kolektivní pracovní smlouvy a stanovenou minimální výši platů. Haitská vláda byla takto dotlačena ke zmrazení růstu mezd a novelizaci zákona, který zajišťoval růst mezd zároveň s inflací.

Další perličkou je také fráze zastánců nového ekonomického pořádku, a sice nutnost posílit úlohu MMF a Světové banky, aby mohly účinněji čelit případným krizím v globalizované ekonomice. Je vysoce pravděpodobné, že na podobu nových úkolů mezinárodních institucí by měly větší vliv názory hospodářsky vyspělých zemí, zatímco méně rozvinutým státům by byla opět přisouzena role poslušných žáků. S většími pravomocemi a silnějším finančním vybavením by pak mezinárodní instituce a zahraniční investoři nemuseli brát sebemenší ohled na méně rozvinuté tržní ekonomiky.

Snad nejnebezpečnějším je úmysl snížit státní pravomoci a nově definovat úlohu státu. Mezinárodní instituce i investoři obecně sdílí názor, že vlády mají co nejméně zasahovat do chodu hospodářství. Zároveň je však vyzývají, aby podporovaly příliv přímých zahraničních investic. V důsledku neomezeného šíření pravidel volného obchodu a především volného pohybu kapitálu a financí se ekonomika postupně stále více vyjímá zpod politické kontroly. Očekává se, že o to, co zbylo z politiky, se tak jako dřív postará stát, avšak ničeho z toho, co souvisí s hospodářským životem, se nesmí ani dotknout. Hospodářské je ovšem úzce spjaté s politickým - každá hospodářská krize s sebou přináší politickou nestabilitu a nepokoje. Co si o tom všem myslí známý kritik neoliberálního ekonomického systému a předák mexické povstalecké Zapatovy armády národního osvobození Subcomandante Marcos?

"V kabaretu globalizace předvádí stát striptýz a na konci představení mu zbývá jen holá nezbytnost: jeho represivní moc. Když je jeho materiální základna zničena, jeho svrchovanost a nezávislost anulována a jeho politická třída potlačena, stává se národní stát pouhou bezpečnostní službou pro megaspolečnosti... Noví páni světa nemají potřebu přímo vládnout. Úkolem spravovat záležitosti jejich jménem jsou pověřeny národní vlády."⁸⁾


Prameny:
1) přednáška před Výborem pro finance kanadského parlamentu dne 21.4.1998, výtah publikovaný v Third World Network Features  zpět do textu
2) internetová stránka Ministerstva financí ČR (http://www.mfcr.cz)  zpět do textu
3) Právo, 5.8.1999  zpět do textu
4) What is the International Monetary Fund?, David D. Driscoll, září 1998, internetové stránky MMF (http://www.imf.org)  zpět do textu
5) Politika MMF zhoršuje stav pacienta, tvrdia kritici, Martin Khor, Third World Network Economics č. 176, 1.-15.1.1998  zpět do textu
6) Právo, 28.8.1999  zpět do textu
7) Ekonom 33/1999  zpět do textu
8) "Sept pieces du puzzle néolibéral: la quatrieme guerre mondiale a commencé", Le monde diplomatique, str. 4-5, srpen 1997  zpět do textu

 
Další literatura:
Arming NGOs with Knowledge - A Guide to the International Monetary Fund, Friends of the Earth International, 1999
The Globalization of Finance: A Citizen´s Guide, Kavaljit Singh, Zed Books Ltd., 1999