Vznik a vývoj Světové Banky (rtf)
Ke konci druhé světové války se její budoucí vítězové sešli v městečku Bretton Woods (New Hampshire) v USA, aby vytvořili globální finanční systém pro poválečný svět. Doufali, že se vyhnou problémům velké deprese ze začátku třicátých let, kdy došlo ke krachu světové ekonomiky a mezinárodního obchodu. Účastníci konference navrhli založení tří organizací, z nichž dvě opravdu vznikly:
1) Organizace pro mezinárodní obchod (International Trade Organization) nikdy nevznikla, ale její myšlenku realizovala Všeobecná dohoda o clech a obchodě (General Agreement on Tariffs and Trade, GATT), nyní Světová obchodní organizace (World Trade Organization, WTO)
2) Mezinárodní měnový fond - MMF (International Monetary Fund, IMF)
3) Světová banka - SB (World Bank, WB), která měla poskytovat zejména evropským státům dlouhodobé půjčky na projekty rekonstrukce a obnovy po druhé světové válce.
Mezi zakládající členy SB patřilo i Československo a dále Polsko a Jugoslávie. SSSR sice podepsal dohodu na založení SB, ale nezaplatil iniciační poplatek a tak se nikdy nestal skutečným členem této instituce. S postupem studené války muselo Polsko (v roce 1950) a Československo (1955) vystoupit. Vytvoření železné opony zablokovalo Východní Evropě přístup nejen ke SB, ale i k Marshallovu plánu pomoci, který představoval částku ve výši 13 miliard USD, z nichž tři miliardy poskytla SB. Koncem čtyřicátých let změnila SB své původní zaměření a začala poskytovat půjčky zejména rozvojových zemím. Během tohoto období SB vytvořila síť čtyř regionálních rozvojových bank (asijská, africká, meziamerická a evropská a v rámci vlastní struktury přidala další instituce (viz dále).
Po skončení nejvíc napjatého období studené války (osmdesátá léta) se země Východní a Střední Evropy opět připojily k SB. Před rokem 1989 poskytovala SB - v zemích, kde působila - půjčky především na konkrétní projekty a nepokoušela se změnit centrálně plánované hospodářství. V současnosti však poskytuje významné a vlivné rady v oblasti ekonomiky a životního prostředí regionu. Banka už nefinancuje pouze jednotlivé projekty, ale také rozvoj systému volného trhu v jednotlivých zemích.
Světová banka je investiční banka zprostředkovávající peněžní půjčky mezi věřiteli a vypůjčovateli. Jejími vlastníky jsou vlády 180 členských zemí se svými podíly, které byly v červnu 1995 hodnoceny částkou 176 miliard USD. V současné době si SB určila šest cílů: do roku 2015 snížit počet lidí žijících v chudobě na polovinu, o dvě třetiny míru úmrtnosti kojenců a dětí do pěti let a o tři čtvrtiny míru úmrtnosti matek, ve stejném období dosáhnout ve všech zemích dostupnosti základního vzdělání, umožnit všem jednotlivcům přístup ke zdravotní péči, do roku 2005 odstranit rozdíly v dostupnosti základního a středního vzdělání pro obě pohlaví a konečně do roku 2015 zavést národní strategie udržitelného rozvoje.
Nejvyšším orgánem SB je Sbor guvernérů (Board of Governors), do něhož si každá členská země volí svého guvernéra a jeho zástupce. Většinou se jedná o ministra financí či ředitele centrální banky. Sbor se schází minimálně jednou do roka a určuje aktivity SB na nejvyšším organizačním stupni, např. změnu její politiky, formu využívání zisků, přijímání nových členů atd. Nehraje však téměř žádnou roli v běžném chodu Banky a při svém rozhodování se řídí radami zaměstnanců a Sboru výkonných ředitelů (Board of Executive Directors). Ten dohlíží na běžnou politiku banky a musí potvrdit každý úvěr. V současnosti má 24 členů, jejichž hlasovací síla se odvíjí od objemu kapitálu, kterým do společné pokladny SB přispívají jednotlivé země. Průmyslové země disponují více než 60% hlasů, samotné USA celými dvaceti procenty. Pět největších přispěvovatelů - USA, Německo, Japonsko, Velkou Británii a Francii - zastupuje vždy jeden výkonný ředitel, ostatní reprezentují vždy skupinu států. Země Střední a Východní Evropy mají společné tři výkonné ředitele. Prezident SB je podle tradice američan (ředitel MMF bývá ne-američan) volený na období pěti let. Prezident předsedá Sboru výkonných ředitelů a v současné době jeho funkci zastává James D. Wolfensohn.
Skupinu Světové banky (pojem Světová banka zahrnuje pouze IBRD a IDA) v současné době tvoří tyto subjekty:
1) Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (International Bank for Reconstruction and Development - IBRD), která poskytuje půjčky na běžné tržní úroky na projekty v zemích Střední a Východní Evropy a Třetího světa. Půjčky poskytuje vládám a na projekty vládami garantovanými.
2) Mezinárodní asociace pro rozvoj (International Development Association - IDA) půjčující nejchudším zemím na úroky nižší než na kapitálových trzích. Půjčky jsou určeny taktéž vládám a jimi garantovaným projektům.
3) Mezinárodní finanční korporace (International Finance Corporation - IFC) podporuje soukromé podnikání v rozvojových zemích.
4) Mezinárodní centrum pro řešení investičních sporů (International Centre for Settlement of Investment Disputes - ICSID) se snaží vyřešit nesrovnalosti mezi zahraničními investory a hostitelskou zemí.
5) Multilaterální agentura pro investiční záruky (Multilateral Investment Guarantee Agency - MIGA) zabezpečuje pojištění proti politickým rizikům pro podnikatele investující v rozvojových zemích.
Česká republika je členem IBRD, IDA, MIGA a ICSID.1)
Odkud bere SB peníze? Finanční systém IBRD začíná penězi, které členské státy vyplatí bance (vplacený kapitál) a sumou, které se vlády zaváží dát bance, když je o to požádá (vyžádaný kapitál). Prostřednictvím složité soustavy úkonů přemění SB vplacený i vyžádaný kapitál na fondy, ze kterých půjčuje rozvojovým zemím. Výška těchto peněžních úkonů dosahuje velikosti záruk vlád na půjčky od Banky. Výsledkem je, že IBRD dostává peníze na velmi nízké úroky a potom je půjčuje na úroky o něco málo vyšší. Co se děje s miliardami dolarů, které SB rozesílá po celém světě? Většina z nich se vrací skoro okamžitě do bohatých západních zemí. Zadlužené státy totiž používají většinu peněz na zaplacení zahraničních poradců a nákup techniky. Systém financování IDA je trochu odlišný - peníze získává převážně z grantů členských zemí a půjčuje je nejchudším zemím, které nemohou splácet úroky z půjček. Ze zkoumání finančního systému SB vyplývají dva závěry. Každý členský stát SB přispívá vplaceným i vyžádaným kapitálem a tyto peníze získává prostřednictvím daní. Banka je navíc instituce, jejíž půjčky zadluží země proto, aby si mohly zaplatit konzultace odborníků z bohatých průmyslových zemí a nákup techniky.
V současné době zastupují představitelé SB určitou představu o rozvoji, jež je charakterizována čtyřmi předpoklady: všechny státy by měly odstranit překážky pro dovoz a vývoz výrobků a měly by se otevřít přímým zahraničním investicím, vládní výdaje by příliš neměly přesahovat příjmy z daní, průmyslová odvětví by neměla být dotována a volný trh by měl umožnit soukromým podnikům lehký zisk i krach a konečně uznává také nutnost podporovat zdravotnictví a školství, neboť investice do obyvatelstva přináší dlouhodobé zisky. Reformy, které SB prosazuje s cílem přilákat zahraniční investory, zahrnují snížení inflace, liberalizaci obchodu a investic, privatizaci státních podniků, zpřísnění soudního systému a zajištění vlastnických práv. Poradní úlohu v oblasti privatizace státních podniků převzal IFC, který od roku 1956, kdy vznikl, podpořil částkou 21 miliard USD vstup více než 2000 korporací na domácí trhy v 129 zemích světa.2) SB uznává, že některé její reformy mohou poškodit méně majetné vrstvy obyvatelstva propouštěním a zvyšováním cen základních životních potřeb, a proto společně s Mezinárodním měnovým fondem založila kategorii HIPC (High Indebted Poor Countries, Nejvíce zadlužené chudé země), která je ovšem pouhým alibi - viz článek o MMF.
Tradicí SB jsou půjčky na konkrétní projekty v členských zemích. Většina financí směřuje do rozvoje infrastruktury (stavba silnic a dálnic, telekomunikace), energetiky (stavba velkých přehrad, těžba uhlí, ropy, zemního plynu a dřeva), zemědělství a rozvoje průmyslových a městských zón. V osmdesátých letech, jež byla charakterizována vzrůstajícím dluhem rozvojových zemí, začaly být některé půjčky SB na konkrétní projekty spojené s reformou konkrétního sektoru - pokud Banka poskytla půjčku např. na energetický projekt, byla část peněz využita na výstavbu elektrárny nebo rozvoj dolů, zatímco zbytek investic podpořil reformu energetické politiky státu. V posledních letech nabývají na významu investice SB podmíněné politickými reformami, které požadují škrty ve vládních výdajích, větší podporu soukromému sektoru a liberalizaci obchodu.
Jak vypadá projektovací cyklus SB? Prvním krokem je určení projektu. Nápady na konkrétní projekty teoreticky pochází od jednotlivých zemí, v praxi je však hlavním navrhovatelem samotná Banka. Klíčovým strategickým dokumentem SB určující její úvěrovou politiku je Strategie pomoci pro daný stát (Country Assistance Strategy, CAS), z něhož vychází projekty a programy působící v rámci SB a který se připravuje zvlášť pro každý stát. Potom se o projektu objeví zpráva v Měsíčním operačním souhrnu, kde je uvedena velikost navrhovaného úvěru, typ projektu, v jakém stadiu projektovacího cyklu se nachází a také jeho ekologické zhodnocení. Následuje zařazení projektu do jedné z ekologických kategorií, podle nichž je projekt více či méně přísně hodnocen a příprava projektu. To mají na starosti pracovníci Banky a představitelé konkrétního státu. Vypracují tzv. přehled projektu, který Banka zpravidla nezpřístupňuje veřejnosti. Další krok spočívá ve vyhodnocení projektu z hlediska technického, finančního, institucionálního a ekonomického. Odborníci obvykle navštíví zemi během několikatýdenní služební cesty. Potom Banka jedná s představiteli země tak dlouho, dokud není dosaženo dohody a všechny dokumenty potom musí schválit Sbor výkonných ředitelů. Obyčejně se nestává, že by výkonní ředitelé úvěr odmítli. Následuje realizace projektu a v závěru jeho vyhodnocení.
Organizační systém SB trpí naprostou absencí politické kontroly a zodpovědnosti. Management a zaměstnanci SB nejsou zodpovědní nikomu a ničemu. Banka se toto obvinění snaží vyvrátit tvrzením, že management je zodpovědný Sboru výkonných ředitelů SB, v praxi se však tento orgán projevuje značně neefektivně. Dalším problémem v organizační struktuře SB jsou její administrativní orgány. Hlavními funkčními centry nezávislé kontroly připravovaných projektů jsou čtyři technická oddělení, která slouží šesti operačním regionům a jim náležejícím pobočkám v jednotlivých zemích. Technická oddělení se však zabývají systematickým posuzováním projektů zpravidla na žádost ředitelů zastupujících jednotlivé země a velká část rozpočtu na zaměstnance technických oddělení závisí právě na rozhodnutích těchto ředitelů. Technická oddělení jsou takto finančně závislá na těch pobočkách v jednotlivých zemích, které mají nezávisle a kriticky kontrolovat.
Pro Banku neexistuje žádná zpětná finanční vazba ani postihy ovlivňující kariéru resp. plat personálu a managementu. Vlády států, které se ucházejí o půjčky, zaručují SB jejich splácení coby preferovanému úvěrci k bez ohledu na státní příjmy a nezávisle na tom, nakolik jsou projekty ekonomicky úspěšné. V případě, že by vláda země nemohla ani dluh splatit, je SB finančně krytá před následky svého jednání tím, že celý kapitál IBRD je jištěný zárukami (vyžádaným kapitálem) a přímými vklady vlád (tedy daňových poplatníků). Kapitál IDA je přímo složený z příspěvků vlád v tříletých splátkách. Na rozdíl od komerčních bank neriskuje SB vůbec nic - riziko nesou především daňoví poplatníci průmyslových zemí a občané rozvojových států, kterým SB poskytla půjčku.
Tradičním problémem institucí typu MMF nebo SB je nedostatek transparentnosti. Nová informační politika Banky je sice nesmělým vykročením správným směrem, všechny informace o jednotlivých projektech jsou však nadále až do schválení půjčky utajované. Přístup k informacím je ale nejdůležitější právě během přípravy projektu - jen tehdy mohou postižené strany, nezávislí odborníci a nevládní organizace účinně ovlivnit jednání.
Zpráva pracovní skupiny SB hodnotící management portfolia, známá jako Wapenhansova zpráva z roku 1992, konstatovala, že "dodržování právních závazků ze strany dlužníků, zejména finančních, je velice nízké."3) Tento poznatek není důležitý snad proto, že by byla ohrožena finanční prosperita Banky, ale dokazuje, že není vždy jisté, zda jsou půjčky SB opravdu využívány na realizaci zamýšlených projektů. V roce 1995 vydala SB 200 milionů USD na "Projekty pro rozvoj technologií" v Číně. "Cílem projektu bylo podpořit pokračující reformy v technologické politice a ústavech prováděné čínskou vládou tak, aby se zlepšil vývoj ekologických technologií a zvýšila se produktivita práce v čínském průmyslu" (zpráva Průmyslové a energetické divize SB, 1995). Ve skutečnosti však jsou podle amerického ministerstva obrany výzkumná pracoviště, která získala část půjček, vlastněna a řízena čínskou armádou.4)
Banka ráda zdůrazňuje svůj zájem o ochranu životního prostředí, a proto v roce 1989 založila společně s Rozvojovým programem OSN (UNDP) a Programem OSN pro životní prostředí (UNEP) Globální fond pro životní prostředí (Global Environment Facility, GEF). Ten podle ní hraje klíčovou roli v řešení problémů spojených se změnami klimatu, ozónovou dírou, znečištěním oceánů a úbytkem biodiverzity. SB si tyto čtyři oblasti vybrala proto, že k nim již byly sepsány globální konvence nebo existují alespoň jejich návrhy. Montrealský protokol na omezení emisí látek ničících ozónovou vrstvu umožňuje přenos jejich zdrojů z průmyslových do rozvojových zemí. Konvence z ostatních oblastí mají podobný obsah. Založením GEF se SB dostala do pozice správce světových financí určených do těchto oblastí. Kritici GEF zdůrazňují především fakt, že jsou tyto dotace obvykle svázány s velkými úvěry SB, které financují projekty ničící životní prostředí. GEF dále napodobuje nezodpovědný přístup SB k rozvoji, jeho politika se v oblasti biodiverzity vůbec nezaobírá osudem domorodých obyvatel a jejich úlohou při ochraně biologických druhů.
Organizace na ochranu lidských práv a životního prostředí se k činnosti SB staví velice kriticky. Jedním z hlavních důvodů jejich nespokojenosti je politika SB v oblasti životního prostředí. Většina z jejích půjček obnášejících 22 miliard USD ročně je směřována do ekologicky citlivých oblastí jako lesnictví, zemědělství, energetika a doprava. Od doby svého vzniku financovala SB více než 80 projektů v oblasti lesnictví, nehledě na další projekty výstavby velkých přehrad a infrastruktury. V květnu 1999 provedla SB posudek Programů strukturálních úprav (Structural Adjustment Programmes - SAPs), kterými podmiňuje své půjčky. Studie odhalila vážné nedostatky v posuzování sociálních a ekologických dopadů 54 projektů financovaných od července 1997 do prosince 1998 a shledala, že zaměstnanci SB doporučovali složité a náročné reformní programy zemím, které nebyly schopné tyto závazky plnit a projekty nekonzultovala s místním obyvatelstvem.5)
Proč uděluje SB půjčky na nevhodné projekty? Její hlavní zájem (stejně jako každé byrokratické instituce) tkví v zachování a neustálém rozšiřovaní sebe sama. Čím víc peněz SB půjčuje, tím víc roste, a proto se zajímá o velké projekty v rozvojových zemích. Do stavby velkých vodních elektráren jsou sice investovány miliardy dolarů, zároveň jsou ale projekty tohoto typu nenáročné na čas a práci ze strany Banky. Dobře navrhnutý projekt efektivního využívání energie by mohl mít stejný přínos, pohltil by ale menší množství peněz a naopak více času zaměstnanců Banky a kladl by větší nároky na jejich odbornost.
Jedním z nejznámějších vodních projektů SB je přehrada Sardar Sarovar na indické řece Narmada. Výstavba začala v roce 1961 a přehrada by měla na 1300 kilometrů dlouhé řece ústící do Arabského moře vytvořit 348 kilometrů čtverečních velké jezero. Výkon přehrady má dosáhnout 1450 megawattů a součástí projektu jsou i stovky menších hrází usnadňujících zavlažování v okolí řeky. Narmada je v současné době přehrazena na 50 kilometrech své délky, bylo zaplaveno 40 vesnic a náklady zatím dosáhly 1,7 miliard USD. Předpokládá se vyklizení dalších 60 vesnic a celkové náklady ve výši 7,7 miliard USD. Proti této stavbě se zvedl velký odpor - hnutí NBA (Narmada Bachao Andolan) kritizuje především bezohledné přesídlování obyvatel do neúrodných a suchých oblastí a zároveň vypracovalo alternativní projekty na využívání dešťové vody. NBA donutilo v březnu 1993 představitele SB vzdát se plánů na financování této stavby. Indická vláda nyní hledá nové finanční zdroje.6)
Případ přehrady Sardar Sarovar je jedním z mála, kdy odpor místních obyvatel donutil SB vzdát se svých plánů, zároveň ale dokazuje, že tato možnost existuje.
V roce 1994 došla vnitřní zpráva SB k závěru, že 15% projektů financovaných v letech 1986-1993 bylo podmíněno násilným vystěhováním dvou miliónů lidí z jejich domovů. Fiskální rok 1994 (červenec 1993 až červen 1994) přinesl schválení 25 projektů, díky nimž muselo být nebo bude přestěhováno téměř 460 000 lidí. Naopak v roce 1995 směřovalo pouhých 14% půjček SB do oblastí vzdělávání, zdravotnictví a výživy.7) V listopadu loňského roku vniklo přes 300 příslušníků domorodého indického kmene Adivasi do budovy SB a předalo jejímu zástupci otevřený dopis, ve kterém Banku žalovalo za destruktivní politiku v oblasti lesnictví. Jejím oficiálním cílem je ochrana lesů, divokých zvířat a biodiverzity. Na druhé straně ale podnítila vlnu vystěhovávání, vraždění, olupování a znásilňování příslušníků domorodých kmenů Adivasi a Baiga, které v těchto lesích žijí a získávají potravu. Domorodým lidem není nadále umožněno využívat lesních plodů a zvěře ke své obživě a takto jsou nuceni si svou obživu kupovat.8)
Dobře zdokumentované jsou i sociální dopady ekonomických reforem Banky. SAPs požadují zefektivnění vládní politiky prostřednictvím škrtů ve výdajích a reorientací výdajů na zaplacení dluhů. Citlivé vůči škrtům jsou zejména oblasti zdravotnictví, zaměstnanosti, výživy, vzdělávání a bydlení. Banka taktéž často obviňuje dlužnické země z příliš vysokých výdajů do sociální oblasti, což podle ní vede k nárůstu dluhů rozvojových zemí. V řadě afrických zemí jsou takto zavírána vzdělávací centra a propouštěni učitelé, zdravotnictví trpí chronickým nedostatkem preventivní lékařské péče a léků a špatnými pracovními a platovými podmínkami pro zdravotnický personál. Je třeba zdůraznit, že SAPs nevedou jen ke zvýšení chudoby ve vesnických i městských oblastech, ale také negativně ovlivňují kupní sílu obyvatelstva - to si potom nemůže dovolit "luxus" lékařské péče a vzdělávání.
Škrty v sociální oblasti jsou postiženy zejména ženy. Latinskoamerická koalice ženských a ostatních nevládních organizací Women´s Eyes se zabývá monitoringem reforem SB v oblasti zdravotnictví a vzdělávání. Zjistila, že negramotnost v latinskoamerickém regionu dosahuje 16% a vysoká je zejména mezi domorodými ženami a afroameričankami. Pouze 66% dětí dokončí základní školu. To vše i přesto, že SB ve své publikaci "The Long March, A Reform Agenda for the Latin America and the Caribbean in the Next Decade" z roku 1998 tvrdí, že jejím cílem je zlepšení kvality výuky a snížení procenta dětí opouštějících či opakujících ročníky základní školy. SB je toho názoru, že problém vysokého procenta dětí propadlých v nejnižších ročnících základní školy tkví v nedostatku učebnic a kvalifikovaných učitelů. Women´s Eyes naopak tvrdí, že pokles mezd nutí rodiče posílat do práce i své děti (a zejména děvčata) a ty potom nemohou docházet do školy. SB své vzdělávací programy ospravedlňuje tvrzením, že dívky a ženy mají stejný přístup ke vzdělání jako chlapci a muži, to ovšem platí jen v karibské oblasti. Ženy, jež v latinskoamerickém regionu tvoří 30% pracovní síly, navíc zjišťují, že vzdělání v jejich případě nehraje při hledání práce velikou roli. Např. v Chile jsou v nízce placených odvětvích kladoucích minimální požadavky na vzdělání ze 70% zaměstnány ženy, zatímco např. v bankovním sektoru tvoří ženy pouze 40% pracovní síly. Tento nepoměr je ovšem charakteristický pro všechny sektory, zaměstnavatelé preferují ženy v méně placených a jištěných povoláních. Mezery ve vzdělání žen jsou zapříčiněny tradiční kulturní diskriminací - Banka ovšem tento fakt vůbec nebere v potaz a nepřizpůsobuje mu své reformy.9)
Přesto, že jsou obě instituce samostatnými subjekty, velice úzce spolupracují. Zhruba 75% půjček SB je směřováno do konkrétních průmyslových projektů, v osmdesátých letech se Banka začala také zaměřovat na programy strukturálních a sektorálních úprav. Stejně tak se MMF stále více zabývá reformami ve státech, kterým poskytuje půjčky a to vede ke stále užší spolupráci MMF a SB.
Základem spolupráce je intenzivní a pravidelná výměna informací mezi ekonomy a úředníky obou institucí, které mají své společné sídlo ve Washingtonu. Personál SB se soustředí na získávání informací o dlouhodobém vývoji konkrétní země, jejím ekonomickém potenciálu a potřebných reformách. MMF přispívá poznatky o splácení dluhů věřitelům a zlepšování podmínek pro zahraniční investory. Obě instituce taktéž navzájem koordinují své půjčky - SB takto schvaluje většinu svých finančních injekcí zemím, které již přijímají peněžní nebo technickou pomoc od MMF.
Spolupráce mezi Bankou a Fondem se projevuje nejvýrazněji v případě nejzadluženějších rozvojových zemí. Společným projektem MMF a SB je Výbor pro rozvoj (Development Committee), který se zajímá o podmínky, pod nimiž lze v těchto zemích investovat. Výbor pro rozvoj se schází dvakrát ročně, jeho 24 členů jsou obvykle ministry financí nebo rozvoje a rozhoduje mj. také o odpouštění dluhů jednotlivým zemím.
Svetová banka: Efektivita a potrebné reformy, Bruce Rich, stanovisko ve jménu organizací Environmental Defense Fund, National Wildlife Federation, Sierra Club a Greenpeace přednesené před Výborem sněmovny pro bankovnictví a finanční služby a Podvýborem pro domácí a zahraniční finanční politiku Kongresu USA, 27.3.1995
Svetová banka, Alex Hittle, Friends of the Earth US ve spolupráci se Slovenským zväzom ochrancov prírody a krajiny, červen-prosinec 1992
Structural Adjustmenst - Who really pays?, Kavaljit Singh, Public Interest Research Group, India, 1992