SVĚTOVÁ OBCHODNÍ ORGANIZACE
(ke stažení jako rtf)
Vznik a vývoj Světové obchodní organizace
V roce 1944 se v americkém městečku Bretton Woods sešli zástupci budoucích vítězů druhé světové války, aby položili základy novému světovému řádu a založili tzv. Bretton Woodské insituce - Mezinárodní měnový fond a Světovou banku. Navíc se zde domluvili zástupci 50 zemí na založení multilaterální organizace, která by dohlížela na světový obchod - Mezinárodní obchodní organizace (International Trade Organization, ITO). V letech 1947-48 tuto instituci opustilo 23 zemí a sepsalo Všeobecnou dohodu o clech a obchodě (General Agreement on Tariffs and Trade, GATT).
Zatímco původní zaměření ITO bylo značně široké a zahrnovalo i oblast zaměstnanosti, mezinárodních investic, opatření omezující obchod, dohody o pohybu zboží a službách, GATT byla daleko jednodušší smlouvou usilující o snížení celních sazeb. V rámci GATT se uskutečnilo osm "kol" obchodních jednání. Zpočátku se zabývala výhradně omezováním celních sazeb, časem ale začala pokrývat i oblast obchodu se službami, právo duševního vlastnictví a necelních bariér pro obchod. Jednání z let 1986-1994 (Uruguyské kolo) vedlo k založení Světové obchodní organizace (World Trade Organization, WTO). Zatímco GATT byla spíše jednacím fórem, WTO si vydobyla uznávanou pozici mezinárodní instituce dohlížející na uplatňování smluv podepsaných v rámci GATT/WTO.
Organizační struktura a politika WTO
WTO je klíčovou globální institucí zaměřenou na mezinárodní obchod. Své sídlo má ve švýcarské Ženevě a sdružuje 135 zemí světa, dalších 34 má status pozorovatele. V roce 1996 spravovala kapitál 93 miliónů USD a její chod zajišťovalo 500 zaměstnanců. Nejvyšším stupněm organizace je Ministerská konference pořádaná každé dva roky, na níž se scházejí ministři obchodu a průmyslu všech členských zemí WTO. Ministerská konference má pravomoc rozhodovat o záležitostech týkajících se jakékoliv z multilaterálních obchodních smluv (viz dále). Rozhoduje se prostřednictvím konsenzu, pokud není určeno jinak. Každá ze členských zemí WTO disponuje jedním hlasem. Hlavou této organizace je generální ředitel, jehož post v současné době zastává novozélanďan Mike Moore.
WTO je mezinárodní instituce, jejíž úlohou je prosazovat systém pravidel mezinárodního obchodu, které jsou definované GATT, Dohodou o duševním vlastnictví v oblasti obchodu, Všeobecnou dohodou v oblasti služeb a dalšími dohodami. Dále taky plní funkci fóra pro obchodní jednání, řeší obchodní spory, monitoruje národní obchodní politiku, zajišťuje technickou pomoc a trénink pro zástupce z rozvojových zemí a spolupracuje s dalšími mezinárodními organizacemi.
Jednou z nejdůležitějších funkcí WTO je řešení konfliktů mezi znesvářenými obchodními partnery. K tomu využívá tzv. Mechanismus řešení sporů (Dispute Settlement Body), který opravňuje jakoukoliv zemi uplatnit obchodní sankce vůči státu, který zavedl bariéry omezující mezinárodní obchod. Tyto bariéry, jimiž mohou být například hygienické či ekologické předpisy, normy na kvalitu výrobků, rozpočtová pravidla, investiční politika a další domácí zákony s dopadem na obchod, považuje WTO za ilegální. Prvním krokem "poškozené" strany je podání stížnosti na jinou zemi. Ta je potom posouzena Tribunálem WTO, jenž sestává ze tří nevolených úředníků a probíhá za zavřenými dveřmi. Žalovaná strana se sice může proti rozhodnutí Tribunálu odvolat, ale po něm už je rozhodnutí definitivní a vstupuje v platnost. Poražená strana má tři možnosti: buď zruší nebo omezí nepohodlný zákon tak, aby vyhovoval požadavkům WTO, může také platit trvalé kompenzace vítězné zemi anebo se připravit na obchodní sankce.
Zastánci tohoto procesu zdůrazňují, že možnost podat stížnost mají všechny členské země WTO. To je sice pravda, ale i kdyby ekonomicky slabší země podala stížnost na průmyslovou velmoc a spor vyhrála, její sankce by silnější zemi ohrozily velice málo. Naopak pokud spor vyhraje ekonomická velmoc, mohou její sankce slabší zemi vážně hospodářsky poškodit.
Kdo je v rámci WTO nejmocnější?
Mocenská rovnováha mezi členskými zeměmi WTO je více či méně rovnoměrně rozdělena mezi USA a země Evropské unie, které disponují ekonomickou silou umožňující jim prosazovat svou politiku bez ohledu na názory slabších partnerů. To se projevuje zejména během rozhodovacího procesu a uplatňování Mechanismu řešení sporů.
Během ministerské konference v Singapuru v roce 1997 se zástupci nejmocnějších zemí sešli v rámci tzv. "neformálních skupin", kde si navzájem vyjasnili své požadavky a urovnali spory a na dalších jednáních vystupovali jako jednotná fronta účinně hájící své zájmy oproti zájmům ostatních. Řečeno jinými slovy, zástupci rozvojových zemí nebyli přizváni na neoficiální obchodní jednání. Někteří z nich dokonce přiznali, že o jednáních "za zavřenými dveřmi" věděli ještě méně, než přítomní zástupci nevládních organizací.
Další závažnou skutečnosti je fakt, že řada zemí Třetího světa nemá finanční prostředky na to, aby neustále sledovala každé jednání a snažila se je ovlivnit. Většina z nich si nemůže dovolit financovat velkou skupinu ekonomů a obchodních expertů zastupující její zájmy v Ženevě, monitorující nejnovější zprávy a zabývající se všemi návrhy a dokumenty. To znamená, že jsou méně informované než jejich silnější soupeři. V roce 1996 bylo zorganizováno 2340 oficiálních zasedání, což je pro řadu zemí neúnosné.
Nutno podotknout, že obchodní politiku nejmocnějších zemí zpravidla určují nadnárodní korporace, které v nich sídlí a formují silné lobbyistické organizace. Od té doby, co Maastrichtská smlouva přesunula právo veta oze zemí Evropské unie na půdu WTO, reorganizovaly průmyslové korporace své lobbyistické aktivity z národní na mezinárodní úroveň. Formace typu Mezinárodní obchodní komory (International Chamber of Commerce, ICC), Evropského kulatého stolu průmyslníků (European RoundTable of Industrialists, ERT) a Transatlantického obchodního dialogu (Trans-Atlantic Bussines Dialogue, TABD) zastupující zájmy největších multinacionálních společností v poslední době intenzifikují snahu prosazovat své zájmy na nejvyšší politické úrovni. Klasickým příkladem z poslední doby bylo prosazení Dohody o duševním vlastnictví v oblasti obchodu (viz dále).
Konkrétní politika WTO
WTO, ač instituce zaměřená na obchod, má právě díky svým aktivitám v souvisejících oblastech značný vliv na ekologickou i sociální politiku. Uveďme několik příkladů.
Případ amerického zákona na ochranu ovzduší - Na podnět ropného průmyslu působícího ve Venezuele zpochybnila venezuelská vláda tu část zákona USA o ochraně ovzduší, která nutila rafinérie vyrábět čistější benzín. Tento zákon považoval za minimální standard kvalitativní limity pro benzín z roku 1990. Všichni výrobci, kteří nedosahovali požadované hodnoty (to se týkalo většinou zahraničních rafinérií) a chtěli do USA importovat benzín, museli vyhovět podmínkám stanoveným tímto zákonem. Venezuela prohlásila, že je tento zákon namířený proti zahraničním rafinériím a obrátila se na WTO. Tribunál WTO rozhodl v neprospěch zákona USA o ochraně ovzduší. V roce 1997 byl zákon novelizován tak, aby umožnil zahraničním rafinériím využívat vlastní kvalitativní normy. Venezuelské a jiné rafinérie nyní mají možnost uplatňovat méně přísné normy a takto prodávat nekvalitnější benzín, což se odráží na kvalitě ovzduší.
Případ hovězího hormonu - USA napadly zákaz prodeje hovězího masa na území Evropské unie, které pocházelo z dobytka chovaného s použitím umělých růstových hormonů. Hovězí maso je důležitým vývozním artiklem amerického agroprůmyslu. Tribunál WTO rozhodl v neprospěch zákona EU a země Unie musely do května 1999 otevřít své trhy tomuto druhu masa.
Případ želv a ústřic - Čtyři asijské státy zpochybnily zákon USA o ohrožených druzích, který zde zakazoval prodej ústřic lovených bezohledným způsobem, při kterém hynou i ohrožené druhy mořských želv. V roce 1998 rozhodl odvolací tribunál WTO v neprospěch tohoto zákona i přesto, že je technicky možné chytat ústřice bez toho, aby byly ohroženy i další mořské živočišné druhy.
Případ karibských banánů - USA obvinily země EU, že upřednostňují dovoz banánů z původních evropských kolonií v Karibiku a tím diskriminují americké firmy kontrolující produkci banánů ve Střední Americe. Tribunál WTO v roce 1997 došel k závěru, že upřednostňování karibských dovozců banánů státy EU je v rozporu s pravidly této organizace. EU namítla, že změny dovozní politiky, jaké požadují USA, jsou taktéž v rozporu s pravidly WTO. Ta přesto oprávnila Spojené státy k uplatňování obchodních sankcí ve výši 200 miliónů USD na evropský import, dokud EU nezmění své postoje a nepřizpůsobí se požadavkům WTO. Díky rozhodnutí WTO přišlo v karibské oblasti o zdroj obživy na 200 000 drobných farmářů.
Dohody platné v rámci WTO
WTO již vedle odstraňování celních bariér o několika významných tematických oblastech jedná:
TRIPs - Dohoda o duševním vlastnictví v oblasti obchodu (Trade Related Intellectual Property Agreement), která stanoví vymahatelná globální pravidla v oblasti patentů, autorských práv a obchodních značek. Hlavním cílem je zabránit například podloudnému kopírování filmů či falšování úspěšných značek. Zároveň však umožňuje tzv. biopirátství. Společnosti z průmyslových států si mohou nechat patentovat tradiční odrůdy plodin, které se "objeví" v zemích třetího světa, jako by je samy vyšlechtily. Značně se tak omezuje nezávislost drobných, ekologicky hospodařících zemědělců a biologická diverzita. Členské státy sice mají právo zajistit ochranu duševního vlastnictví jinými prostředky, ty jsou však značně komplikované a nákladné.
SPS - Dohoda o zdravotních a fytohygienických standardech (Agreement on Sanitary and Phytosanitary Standards) svazuje možnosti vlád v oblasti nezávadnosti potravin (bakteriální znečištění, pesticidy, kontrola, označování) a zdraví zvířat a rostlin (dovozu potenciálně škodlivého hmyzu, nemoci). Vedle naprostého zákazu diskriminace zahraničního zboží znemožňuje SPS uplatňování principu předběžné opatrnosti, který předpokládá vyvarování se určitých kroků, není-li dostatečně vědecky prokázána jejich zdravotní a ekologická nezávadnost. Zároveň jsou jako bariéry obchodu zcela zakázány například etické ohledy. Právě kvůli SPS rozhodla WTO, že Evropská unie musí otevřít trh hovězímu masu obsahujícímu umělé růstové hormony.
GATS - Všeobecná dohoda o obchodu a službách (General Agreement on Trade and Services) je dalším z aktuálních témat. Ačkoliv v posledních čtyřech letech byly uzavřeny dohody o deregulaci v oblasti telekomunikací a finančních služeb, existují požadavky zahrnout do GATS rovněž zdravotnictví, vzdělání a zásobování vodou včetně obecních rozvodů pitné vody.
AOAs - Dohody o zemědělství (Agreements on Agriculture) teoreticky stanovily pravidla mezinárodního obchodu s potravinami a omezily dotace do zemědělství. Právě AOAs byly jednou z klíčových překážek dokončení Uruguayského kola a jednání téměř vedla k obchodní válce mezi Spojenými státy a Evropskou unií. Konečná verze dohody proto vznikla na bilaterálních jednáních mezi USA a EU - a podle toho vypadá. Dotace mají být sníženy, ovšem kroky, vůči kterým se redukce vypočítává, byly stanoveny pro různé země rozdílně. EU a USA je tak musí omezit jen minimálně. Ostatní státy, kterým svoji dohodu předložily s ultimátem "toto nebo nic", musely tuto diskriminaci přijmout jako menší zlo. Vznikla tedy dohoda, která obchod s potravinami ve třetím světě liberalizuje, v EU a USA naopak udržuje státní intervence. Ve svém důsledku tedy AOAs umožňují, aby průmyslové země pokračovaly v masivní podpoře "velkého" zemědělství bez ohledu na ekologické dopady, zaměstnanost na venkově, daňové poplatníky či třetí svět. Navíc struktura povolených a zakázaných dotací značně zvýhodňuje velké farmy a používání agrochemikálií (pesticidů a umělých hnojiv) na úkor drobných, ekologicky hospodařících zemědělců - a to i v rámci průmyslových zemí.
Nová témata jednání
Stoupenci široké cesty zahrnutí řady nových témat a otevření tzv. Kola tisíciletí sledují další cíle.
MAI v rámci WTO - Multilaterální dohoda o investicích (Multilateral Agreement on Investment) by měla nastolit striktní globální pravidla omezující práva vlád regulovat měnové spekulace, investice do půdy, továren, služeb, akcií atd. O MAI se dva roky tajně jednalo na půdě OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj). Hlavní nátlak na prosazení této dohody pocházel ze strany průmyslových lobbyistických skupin i jednotlivých nadnárodních společností. Po mohutných mezinárodních protestech OECD v roce 1998 další jednání zastavila. V současnosti se mnohé krajiny OECD, vedené Evropskou unií, snaží tato jednání oživit v rámci WTO. Dohoda MAI by mj. zakazovala považovat za součást investičních kritérií lidská práva a ekologické a pracovní aspekty v rámci obchodních společností a států, zabránila by vládám podporovat místní ekonomický rozvoj, zrušila by podmínky pro zahraniční investice ze strany národních vlád, např. požadavky na využití recyklovaných nebo domácích surovin ve výrobě nebo alespoň zaměstnávání místních pracovníků a zakázala by regulaci spekulací s "horkými" penězi, které byly přímou příčinou asijské finanční krize.
Globální dohoda o volné těžbě dřeva by podle zástupců průmyslu zvýšila celosvětovou spotřebu papíru, celulózy a ostatních produktů ze dřeva o 3-4% a mohla by omezit ekologickou politiku vlád. Dohoda by taktéž představovala zásadní hrozbu pro už tak postižené lesy, ekosystémy a biodiverzitu. Její prosazení by taktéž mohlo ohrozit další ekologické zákony, které WTO považuje za mimocelní obchodní bariéry.
Prosazování volné soutěže - nadnárodní obchodní společnosti považují podporu lokálních ekonomik za omezení jejich přístupu na domácí trhy a politiku namířenou proti volné soutěži. Během navrhovaného kola tisíciletí by nadnárodní korporace s podporou EU chtěly dosáhnout práva na vstup a působení v jakémkoliv státě. Protagonisti dohody argumentují tím, že místní firmy, hlavně v rozvojových zemích, budou mít z takovéto dohody prospěch, protože je zahraniční konkurence donutí fungovat efektivněji. Ve skutečnosti by to mělo (a často už má) za následek pohlcování malých firem většími, fúze a jiné formy konsolidace mezinárodního průmyslu.
Veřejné zakázky - Uruguayské kolo určilo i pravidla, jak mohou vlády nakládat s penězi vybranými na daních. Podle nich nesmějí při rozhodování o veřejných zakázkách brát v potaz politické, sociální, ekologické nebo další mimoekonomické ohledy. Úřady signatářských států proto například nesmí dávat přednost recyklovanému papíru jen proto, že je recyklovaný, nebo odmítat nákup výrobků ze zemí porušujících lidská práva. Na rozdíl od ostatních tuto dohodu podepsalo pouhých 26 zemí a některé státy USA. Nyní se objevila snaha učinit ji povinnou pro všechny členy WTO a rozšířit ji z výdajů centrálních vlád rovněž na regiony, jako jsou např. budoucí české kraje.
Použitá literatura:
Ako funguje Svetová obchodná organizácia, Centrum pre podporu miestneho aktivizmu/Priatelia Zeme - Slovensko, júl 1999
Ekologické aspekty jednání WTO v Seattlu, informační list Hnutí Duha a CEE Bankwatch Network, 1999
Demystifying the WTO, A SEED Europe, 1999
